ta bledá, ale nevýslovně spanilá tvář lepé Belisanty hleděla.
Dívka nenaslouchala ani jeho slovům, ani jeho hře, ale když dotekl se prudce její ruky, přelétl náhlý ruměnec její líc, ale nebyl to ruměnec panenského zmatku, zdálo se spíše, že prosí za prominutí, že myšlenky její tak nezdvořile v dálce dlely a přítomnosti jeho tak málo dbaly.
„Tázal jste se něco, pane rytíři?“ pravila roztržitě.
Raul byl zaražen.
Neslyšela jste, oč jsem vás prosil?“ vyčítal jí.
„Neslyšela,“ přiznala se Belisanta.
„Nuže, žádal jsem toliko o to, co jste mi slíbila,“ pravil odhodlaně a pevně; „chci ten kroužek s vašeho prstu.“
„Ach, nemohu ho sníti,“ pravila netrpělivě Belisanta; „nosím jej od dětství a vrostl mi do prstu.“
Namáhala se marně vyhověti jeho přání.
Tu zaplanula tvář Raulova láskou, a oči jeho zasvítily vášnivě.
„Tím lépe!“ zvolal; „dejte mi tedy celou ruku! Jak chcete jinak slibu svému dostát?“
„Celou ruku?“ tázala se nevinně a nechápajíc.
„Ano, a celou sladkou osobu!“ vzkřikl Raul a chopil ji za obě ruce. Hleděla překvapeně na něj. — „Slova svého rušit nelze,“
