Tu zarděla se Jolanta radostí, povstala z těch třpytících se vod a stála v moři lunné záře; div dokonalé krásy.
Složila ruce svoje na sněhobílých ňadrech, v nichž srdce její skákalo jako ptáče v úzké kleci, a zachvěla se jako mladá palma, když první paprsek slunce se jí dotkne.
„Již dobrou noc, mé dítě,“ laškovala královna celujíc záplavy zlatých vlasů, „již dobrou noc, ty mladá nevěsto! Již slyším v duchu, jak celý Brabant zajásá, až Florestán, spanilý tvůj ženich, tě domů přivede, má bílá lilie!“
Jolanta zachvěla se opět, ale tentokráte jako sosna truchlící v sirobě, když zběsilý vichr se jí chopí, aby mladý její život zlomil. Ruce její klesly do vody, oči její šířily se hrůzou. Královna chopila se stříbrného kahanu a svítila jí v líc.“
„Což lze též štěstím blednout?“ tázala se. „Neb obáváš se, že neuskuteční se snad to, po čem tvé srdce touží? Buď klidna, dívko, veřejně slíbil otec tvůj, že budeš ženou Florestánovou, a královské slovo nezruší se.“
Královna odešla, a Jolanta vystoupila z lázně. Co dělo se to s ní? Byla snad v lázni usnula, a děsil ji snad sen? Nebo byla matka její v pravdě zde a kapala jí žhoucí oheň s úsměvem na prsa? Ach, tam posud míhal se plamen úbělového kahanu růžemi, a vše bylo pravdou. Ó úžas, strnutí!
