řely, a kvas se konci blížil, povstala královna tiše a pokynula svému pážeti. Nepozorovaně zmizela a zmocnivši se kahanu z průhledného úběle zdobeného smaltovým okrajem, kterým jí páže svítilo, spěchala sama ku dveřím, na kterých se malovaná růže skvěla. Rychlým krokem přeměřila komnatu a stanula u lůžka Jolantina, jež však bylo prázdné; rychle brala se královna otevřenými dveřmi do vonné zahrady, kde andělé na stěnách azurných se usmívali na světle měsíčném.
Jolantu byla píseň Amilova ze sna probudila, byla do sadu vyšla, kde fontán ji křišťálovou vinou k lázni vábil; tam seděla nyní, noříc své bílé údy v pohyblivé stříbro, a házela plné hrsti vody k měsíci, kterýž je měnil v démanty a perly, a padaly tak zpět na vnadnou její hlavu, plnou zlatých snů. Tak byla pohroužena v rozjímání o Amilovi, že příchodu matčina ani nepozorovala, a když míhající plamen kahance se na hladině vody zablyštěl, sahala po něm jako po bludičce, neb po motýlu křídel ohnivých. Královna postavila svítilnu na mramorovou obrubu vodojemu a schýlivši se k svému dítěti objala labutí její šíj a políbila čisté její čelo.
„Bůh vyslyšel tvé přání,“ šeptala vkládajíc ruku na růžové rtíky, z kterých malý výkřik překvapení zazněl, „jsi šťastna, dcero. nebo smíš jej milovat! Tvůj otec svolil, dal mu královské své slovo, a já žehnám ti!“
