a to povzneslo mne opět na výši lidské důstojnosti, se které jsem byl klesl. Nezápasii jsem více s onou vidinou. Bloudívám ještě nocí ve společnosti lesní zvěře, ne ale rovný jí: jest mi v lásce podrobena, jako bývá děcko podrobeno staršímu bratrovi. Ruka moje hladí ji mezi tím, co oko moje se opojuje září hvězd. Velký hlas všehomíra mluví ke mně šumem lesa, tklivostí a něhou zpěvu ptačího, a oko moje poznalo, co záblesků ducha pod lebkou zvěře kmitá. Slova bardická, jež tuchyplná moje sestra Rivanona tak často zpívala: „Má duše přebývala v kameně, ve hvězdě, v rostlině a zvěři!“ ta slova chápu nyní plnou jasností. Ne jednotlivé zjevy vidím, ale velký celek. Mně zdá se svět býti vírem nesmírným, jehož střed velká jakás jasnost tvoří. Veškerý způsob jsoucnosti, veškeré druhy tvorstva jsou širá kola, kroužící kolem středu toho víru. Čím dále od středu kruh, tím temnější, čím blíže pak, tím větší světlo. Zvířata hemží se ovšem v kruhu daleko za námi, v kruhu šerém, ba mrákotném, nikoli však v temnu; neb paprsek jeden, spasný, vedoucí je jasnému středu blíž, ten pronikl v šeřící se jejich kruh, a paprsek ten nazývá se láska — neboť zvířata milují, tím staví se nám po bok; vy sami viděli jste tichý důkaz jejich lásky ke mně. Láska pojí vše ve velký celek; láska ale jest podkladem všehomíra, láska sbližuje, co loučí propasti, bez lásky nebylo by světa. Čím více lásky
