byl někdy pronásledoval a vraždil beze všeho slitování! V hrozném snu zjevila se mi bytost záhadná, mající tvářnost zvěře a divoký její vzhled, obestřený smutkem mrákoty. Celá moje bytost zatřásla se hrůzou, neb cítila se neodolatelně vábenu vstoupiti sama v temnotu, cítila touhu státi se sama zvířetem! Děsné moje výkřiky polekaly bratry, a mezi tím, co kolem mého lože na kolenou leželi, podstoupila duše moje strašný zápas s vidinou — a podlehla! Jak krůpěj vody splyne s druhou krůpějí, tak splynula moje duše s vidinou, stal jsem se zvířetem! Bloudil jsem lesem jako dravý vlk a naplňoval jsem poušť zoufalým vytím, a teprve ráno, když luna zbledla a hvězdy zapadly, vrátil se duch můj ztrýzněný do znaveného těla!… Vy řeknete, mé dítky, že to byl horečný jen sen. Já ale pravím vám, že sny naše bývají skutečností, více snad než život náš a naše bdění!…“ Cernunnos se zamlčel.
„A co tě vyhojilo, spasilo?“ tázal se Amil.
Oko starcovo zazářilo tajeplným leskem, a pokračoval takto ve svém vypravování:
„Bez přestání lákalo mne to do lesa; cosi pravilo mi, tam daleko od lidských příbytků, od lidských předsudků a bludů že najdu úlevy, a tento tichý šepot mého srdce nelhal mi. Uprchl jsem z kláštera a žil jsem na poušti. Přilnul jsem láskou ku tvorům, které jsem byl někdy tak krutě pronásledoval,
