tak nad obyčej mohutné, že ho podivením plnila.
Pod věkuvzdorným stromem stál široký jakýsi trůn, hrubě z kamene vytesaný, a naproti na žulovém, mechem porostlém sloupu, téměř tak vysokém jako věž, visel obrovský zvon tvaru tak neobyčejného, že Amilovu pozornost plnou měrou k sobě připoutal. Bylo to cosi jako lidská hlava, ohavně se šklebící a končící se jelením parohem. Při nedostatečném světle hořících smolnic blýštěla se ta pololidská hlava hlubokým stínem noci tak příšerně, jako tvář ďábla, číhajícího v temnotě. Amil ohlížel se po dvoře, kdo by mu as vysvětlení podal.
V tom spatřil pod lipou na kamenném trůnu trpaslíka tak ohyzdného a tak nehybného, že se na okamžik domyslil, že to snad jedna z těch kamenných nestvůr, vytesaných jako podivná ozdoba prastarého toho královského křesla. Ale za chvíli počal pídimužík bledou svou velkou hlavu s ramena na rameno kolíbat, a oči jeho zpozorovavše nepříjemný dojem, který jeho osoba na Amila činila, zablyskly se záštím, a zlomyslný úsměv obnažil celou řadu velkých, žlutých zubů v ohyzdných jeho ústech.
„Co znamená ten zvon?“ tázal se Amil.
Trpaslík mlčel chvilku, hledě s Amila na zvon, pak opět na rytíře, a konečně vyrazil chraptivým hlasem slovo „Cernunnos“ ze sebe.
