pohledem. Pak zmizela v temnosti obrovského průjezdu, jejž plápolající pochodně jen chatrně osvětliti dovedly.
Amil čekal, až na něj dojde řada vjeti do hradu, v nitru jeho nepanoval ale onen klid, jaký Jolanta z oka jeho byla vyčetla. — Pohrával hřívou svého koně a hladil lesklé hrdlo věrného zvířete, ale srdcem jeho zmítaly chmurné myšlénky. Jak pošmurně a hrozivě vypínal se hrad do noci, šlehaje požárnými svými blesky až vysoko tam na tu klenbu, kde se mezi mraky bledé hvězdy kmitaly!
Čnějící ta hmota nebyla mrtva; oživena naopak jakýmsi nepřátelským, démonickým duchem, zdála se Amilovi býti záhadnou bytostí, osudnou a temnou, která stavíc se mu náhle v cestu bez slitování žulovými kroky květy vzniklé pod nohou Jolantinou rozšlapala a omrazivou rukou strhovala hvězdy, jež se byly rozbřeskly, když dívka svoje o lásce snící oči byla na oblohu upřela. Co znamenala náhlá tma, která se spouštěla uprostřed poledne na slunnou nivu lásky?
„Vám nechce se do hradu, můj pane?“ ozval se pojednou za Amilem hlas, a ohlédnuv se, poznal Florestána. Zlý jakýs úsměv hrál mu na tváři, a mimoděk polekán jako neblahým tušením bodl Amil svého koně ostruhami a rychle jako střela letěl do hradu. Seskočil se sedla a odevzdávaje uzdu štolbovi zpozoroval, že se byl octnul vedle lípy,
