Tak jeli tichou krajinou, jak lesklá vlasatice klidným nebem se táhne, a zvuk zbraní a veselý smích probouzel nivy z dřímoty.
Amil přál si, by cesta trvala do skonání, neboť ačkoli jen pořídku s Jolantou po celý ten čas promluviti mohl, viděl ji přece neustále. Brzy rozhrnula bílá její ruka růžové záclony kočáru a hledala ho pohledem, brzy opět zastavil se povoz pod stromy a Jolanta vedena svými družkami procházela se po břehu jasného potoka, by takto pookřála. Ale vynořil-li se sladký její obličej z temnoty noční v lese, když rozdělali rudé ohně, pak byla tvář její, v nejistém světle větrem znepokojeného plápolu dvojnásobně krásna, a oko její lesknoucí se dlouhým paprskem měsíčním, vnikajícím tiše černými stromy do mystické hloubky hvozdu, zazářilo pak kouzlem nadzemským… Když se časem přibližovali městečkům a vsím, usedl král pod nějaký strom, rozestírali kolem koberce na trávě pro paní, a obyvatelé měst a vesnic vycházeli ven, vítali krále a on soudil jejich pře. Jolanta bývala pak jako holubice smíru a stíníc luzný obličej kvetoucí snětí mísila hlas svůj, sladší nežli klokot slavíka, do hrubých zvuků žalujících na se mužů, a odcházeli s vlhkým okem, šťastni jako děti, žehnající jí… Duše Amilova byla jako mannou sycena; obrazy ty plny míru a spanilosti daly mu zapomínati na starost veškerou, žil jako v světě novém, blaženém a nikdy
