Tato stránka byla zkontrolována
„Mně teskno je a smutno
v lasturném jezeře,
a láskou k ženě krásné
v samotě srdce mře;
neznáš-li lásky k muži,
nuž lásku ke mně znej,
mou budiž, hrdá ženo,
v mém domě přebývej!“
Tak volá lesklý vodník
a dívku uchopí,
do jeskyně své modré
se v tůň s ní potopí.
Na lůžku z drahých perel
dlela mu po boku,
v paláci z chladných vlnek
tam žila v hluboku.
Jak bílá růže vodní,
tak kvetla v jezeře,
však v srdci jejím skrytě,
jí msta jak oheň vře.
Tři roky žila s mužem,
byly jak hrozný sen,
s úsměvem lhala lásku,
až přišel pomsty den.
Pak pravila svému muži:
„Mám prosbu na tebe;
já viděla bílou plachtu
zříc vodou na nebe.
To plula moje sestra,
jest šťastnou nevěstou,
já slyšela její píseň
šumících vlnek hrou.
