z bílých hedvábných rukavic blýštil se velký drahokam, Ceraunia zvaný, průhledný jako křišťál, prorostlý azurnými žilami a svítící jako plamen. Po boku opata jel mladý mnich, nesoucí velký zlatý kříž, osazený drahocennými kamejemi, z nichž prostřední, černá s bílou postavou Panny Marie, byla smaragdy a perlami vroubena. Ostatní mniši nesli lucerny z nejtenčího rohu, zasazeného do stříbra, a někteří pozlacené, na řetězích visící lampy, v kterých doutnala vonidla cyperská.
Když se král a opat byli uvítali, jeli spolu v čele průvodu, a všichni dorazili brzy ke hradu. Ohromné ohně hořely tam na baštách příchozím na uvítanou; s oken věží visely nesmírné měděné pánve na silných železných řetězích, naplněné hořící smolou, a a rozlévaly příšerné světlo jako požáru kolkolem do tmavých lesů. Pod hradem hučela divoká řeka, a velké kusy hořící smůly padaly občas jako ohnivé slzy z pánvi do šumících vln, kde s hadím sykotem shasínaly. Spuštěné mosty duněly jako bouř pod kopyty četných koňů, a otevřené brány zívaly jezdcům vstříc, jakoby je pohltit dychtily.
Pošmurnost hradu vzbuzovala v srdci Jolantině neurčitý strach, vyhýbala se z kočáru a ohlížela se úzkostlivě po Amilovi, hledajíc úlevy v jeho zraku. Byla jako útlé ptáče, které se k prsům svého chranitele tulí. Usmál se na ni, a posilněna přátelským jeho vzezřením, cítila se bezpečnou a děkovala mu
