Přišel jednou k Okyovi mladík, Rosetsu se jmenoval, uboze vypadal a když se chtěl přesvědčiti mistr o jeho nadání, ukázalo se, že je tuze nepatrné. Okyo posílal mladíka domů; slyšet o něm nechtěl, ale hoch prosil tak dojemně a úpěnlivě, že konečně Okyo, aby měl pokoj, ustrnul se nad ním a nechal ho u sebe:
Šlo to Rosetsuovi s učením velmi pomalu. Druzí žáci předstihovali ho hravě v učení a záhy byl jim všem na posměch. Byltě Rosetsu ke všemu trochu přihlouplý. Mnozí z těch, kteří vstoupili do učení k Okyovi zároveň s Rosetsu nebo i po něm, opustili již dílnu mistrovu, někteří se i proslavili svými obrazy; jen Rosetsu vězel stále u Okya a prospěch jeho nijak nepokračoval. Okyo se ho posléze málo všímal, pokládaje všecku námahu za marnou.
Když to Rosetsu konečně sám zpozoroval, byl nešťasten: viděl, že jeho dávné přání, státi se velkým umělcem, nedojde vyplnění, že je vše marno. Zoufalý nad svým osudem opustil tajně dílņu mistrovu. Šel cestou, necestou, kam ho nohy nesly. Bez cíle putoval smutný, že ztratil všecko, proč chtěl být živ.
Dva dni a dvě noci šel, cesty nehleděl, až
