ném žalu. Ptá se, co by to znamenalo, co se stalo, a zda by pomoci nemohl.
Ale dlouho nedostalo se mu odpovědi pro pláč. Potom jen hlavou vrtěli všichni a naříkali, že tu pomoci není.
»Horský duch je naším neštěstím. Co rok oběti sobě žádá, násilím vymáhá,« řekli mu. »Přišel čas nové oběti, a naše dcera jediná má mu býti vydána této noci, aby ji pozřel. Proto naříkáme, pomoci nevíme, naděje nemáme!«
Vyptával se mladý bojovník, všecko vyzvídal a tak mu pověděli, že takový je příkaz, aby při západu slunce nebohá oběť do nosítek byla uzavřena a dopravena k horskému chrámku. A to bylo staveníčko, ve kterém bojovník nepokojnou noc byl ztrávil. Do rána prý obět zmizí a nikdo neví, kam se poděla. Tak každým rokem se děje. A kdyby neposlechli, krutá bouře by se strhla a celou vesničku balvany z hory by zasypala.
Mladý bojovník jiného na mysli neměl, než jak by pomohl neštastné dívce. Vzpomínal na příhody minulé noci a připadlo mu zeptat se, neznají-li tu, kdo by byl Šippeitaro.
»Šippeitaro je silný, veliký pes,« řekli mu, »patří starému samurajovi, který nedaleko odtud přebývá. Často ho vídáme, kterak za pánem kráčí, krásný, statečný chlapík.«
