Na druhý den vybral se mladý drvoštěp časněji než jindy z domu, vzal i větší tykvici, aby mohl otci zase přinésti saké. Ale když se blížil lesní rokli, hle, před sebou spatřil několik sousedů, kteří všichni mířili k rokli. Ten měl v ruce veliký džbán, onen nesl objemný hrnec, jiný dokonce dřevěný kbelík všichni chtěli si nabrati výborného saké ze zázračného pramene.
Každý z nich tajně se přichystal k té výpravě a byl udiven, když se tam i s jinými sešel. A tak jich stál zástup kolem zázračného vodopádu, všichni byli zaraženi neočekávanou setkanou, nikdo z nich neodvažoval se před druhými nabrati z pramene. Konečně jeden z nich přerušil trapné ticho hlasitým smíchem a za okamžik smáli se všichni, až se lesem rozléhalo.
»Tak jsme si všichni vyšli za stejným cílem,« promluvil nejsmělejší z nich. »Nač ostychu druh před druhem? Naberme si po libosti a okusme také dobrého a laciného saké!«
Řekl, natáhl ruku se džbánkem k vodopádu a v okamžiku byl džbánek plný. Muž donesl ho ke rtům, nahnul k důkladnému douškou, ale sotva že si rty ovlažil, odsadil honem nádobu od úst.
