ničeho fantastického nebo přepiatého, pokud bylo panu Morrisovi známo; nosily naprosto korrektní šaty, ani elegantní, ani hygienické ani obnošené. Všichni bydlili v pěkném domku pozdního viktoriánského slohu, jenž byl napodobeninou architektury z dob královny Anny; štít jeho byl vyzdoben napodobeným hrázděným zdivem, omítnutým čokoládovou barvou, výplněmi z napodobeného dubového dřeva; domek měl také terassu z pálené hlíny, jež nahrazovala kámen, a kostelní okna nad vchodem.
Hoši páně Morrisovi chodili do dobrých a řádných škol a byli určeni ctihodnému povolání; děvčata, přes jakési fantastické protesty, byla provdána spořádaným, usedlým, obstárlým mladíkům s dobrými vyhlídkami. A když se slušelo a patřilo, aby umřel, pan Morris to také učinil. Dostal mramorový náhrobek beze všech nesmyslů a pochvalných nápisů, imponující svou prostotou — takový byl mrav jeho doby.
Náhrobek zakusil mnoho změn, podle přijatých zvyků v těchto záležitostech, a dlouho před dobou, v níž počíná tato povídka, kosti páně Morrisovy zpráchnivěly a prach byl rozvát do všech konců světa. A jeho synové, vnukové, pravnukové a prapravnukové rovněž proměnili se v prach a popel, a byli rozmetáni na všechny světové strany. Kdyby se mu byl o tom někdo zmínil, byl by si ho pohněval. Měl opravdu vážné pochybnosti o tom, bude-li míti lidstvo vůbec jaké budoucnosti, až on umře.
Zdálo se mu, že je zhola nemožno a nezajímavo si představiti jakoukoli událost po jeho smrti. Přes to však, i když jeho prapravnuk zemřel, zapadl a byl zapomenut, i když jeho domek s napodobeným hrázděným zdivem odešel cestou všech padělků, když Times zanikly, cylindr stal se směšnou starožitností, prostě imposantní náhrobek, zasvěcený panu Morrisovi, byl spálen do malty a vše, co pan Morris pokládal za sku-
