Stíny se hromadily a v hlubinách lesa začínal ruch. Eudena vystoupila opět k vrcholku stromu, aby byla blíže světlu. Dole vylézaly stíny ze svých úkrytů a odcházely. Modro nad hlavou stávalo se hlubším. Nastalo mrtvé ticho a pak listí počalo šeptati.
Stíny kupily se nyní na stromech, seděly na větvích a pozorovaly ji. Haluze a listí proměnily se ve zlověstné, klidné, tmavé podoby, jež by na ni skočily, kdyby se pohnula. Po té bílá sova, letíc potichu, prošla příšerně stíny. Svět byl stále temnější a temnější, až i listí a větévky proti nebi zčernaly a půda zmizela.
Tam zůstala po celou noc v nekonečném bdění, napínajíc uši, aby sledovala vše, co se dělo dole ve tmách a jsouc bez hnutí, aby ji nějaké plíživé zvíře nenašlo. Člověk nebýval v oněch dobách nikdy o samotě ve tmě, mimo podobné vzácné případy jako je tento. Věk za věkem poznával její hrůzu — lekce to, které museli jsme my, jeho ubohé děti, pracně se odučovati. Eudena, ač byla věkem žena, byla srdcem dítě. Byla zticha, ubohý tvoreček, jako zajíc, než je vyplašen. Jedna jasná hvězda, zdálo se, je podobna Ugh-lomimu. Pak si usmyslila, že to je Ugh-lomi. A blízko ní, rudá a kalnější, byl Uya a průběhem noci Ugh-lomi uprchl před ním do výšin oblohy.
Pokoušela se zahlédnouti Bratra Ohně, jenž hlídal tábořiště před šelmami, nebylo ho však viděti. A v dáli slyšela troubení mamutů, když sestupovali k řece se napít, a jednou cosi ohromného přeběhlo kolem těžkým krokem, hlučíc jako tele, nebylo však viděti, co je to. Dle hlasu soudila, že to byl Yaaa, nosorožec, jenž bodá nosem, chodí vždy sám a zuří bez příčiny.
Konečně jaly se malé hvězdy ukrývati a pak i větší. Bylo to, jako když všechna zvířata prchala před Hrůzou. Slunce se blížilo, pán nebes, jako grizzly byl pánem hvozdu. Eudena byla zvědava, co by se stalo, kdyby
