a člunu. V mysli nikoho z nás nebylo nejmenší pochybnosti, že Davidson skutečně ono místo spatřil. Jakýmsi nevysvětlitelným způsobem, když se pohyboval různým směrem po Londýně, posunoval se jeho pohled stejnou měrou po onom dalekém ostrově. Jak, je naprostým tajemstvím.
To doplňuje příběh Davidsonových očí. Je to snad nejlepší ověřený případ skutečného vidění do dálky. Není dosud nijakého vysvětlení, kromě toho, jež nastínil professor Wade. Jeho výklad se však dovolává čtvrté dimense a pojednání o theoretických druzích prostoru. Říkati, že je tam „uzel v prostoru“, zdá se mi nesmyslem; ale možno, že jen proto, že nejsem mathematikem. Když jsem řekl, že nelze ničeho změniti na faktu, že ono místo je vzdáleno tisíc mil, odpověděl, že dva body mohou býti na papíře na loket od sebe vzdáleny, a přece se sblíží, zahneme-li papír. Čtenář snad pochopí jeho důvod, já však naprosto nikoliv. Jeho myšlenkou je, jak se zdá, že Davidson, když se naklonil mezi poly velkého elektromagnetu, zažil nějaké neobyčejné přetvoření základního uspořádání sítnice náhlou změnou v okruhu síly, způsobenou bleskem.
Z toho dovozuje, že je snad možno dlíti zrakem v jiné části světa a při tom žíti tělesně jinde. Učinil také několik pokusů na doklad svých tvrzení; v tomto směru se mu podařilo toliko oslepiti několik psů. To je, tuším, celý výsledek jeho práce, ač jsem ho neviděl již několik neděl. Poslední dobou zahrnulo mne mé povolání takovým množstvím práce, že jsem měl málo příležitosti, abych ho navštívil. Ale jeho celá theorie zdá se mi fantastickou. Fakta, týkající se Davidsona, stojí na zcela jiných základech, a mohu osobně dosvědčiti přesnost každé podrobnosti, kterou jsem sdělil.
