„Nic,“ odpověděl lékař. „Několik opiátů. Svou nemoc způsobil jste si do jisté míry sám.“
„Měl jsem příliš mnoho pokušení v mládí.“
„Ani to by tak nevadilo. Nemáte však zdravé jádro. I kdybyste býval opatrným, bylo by vám přestátí zlé časy. Chyba byla, že jste se narodil. Nerozvážlivost rodičů. A vy jste se vyhýbal tělesnému cvičení a tak dále.“
„Nebylo nikoho, kdo by mně poradil.“
„Lékaři jsou vždy pohotově.“
„Byl jsem bujarým mladíkem.“
„Nebudeme se příti; neštěstí je už hotovo. Vy jste žil. Nemůžeme vás oživiti, abyste začal znovu. Neměl jste vůbec nikdy začínati. Upřímně — euthanasii!“
Bindon cítil němu chvíli nenávist. Každé slovo tohoto surového odborníka příčilo se jeho zušlechtěným citům. Byl tak hrubý, tak nepřístupný všem jemnějším projevům bytí. Není však dobře začíti hádku s doktorem.
„Mé náboženské přesvědčení,“ pravil, „neschvaluje sebevraždy.“
„Prováděl jste ji po celý život.“
„Dobrá, ale nyní jsem dospěl vážnému životnímu názoru.“
„Je to nutno, chcete-li dále žíti. Půjde to s kopce. Pro praktické účely je již pozdě. Avšak, smýšlíte-li tak — snad bude lépe, předepíši-li vám něco. Ale půjde to s kopce. Toto drobné štípání…“
„Štípání!“
„Jest jen předběžným znakem.“
„Jak dlouho vydržím? Totiž, než onemocním — opravdu.“
„Bude to co nevidět. Snad ve třech dnech.“
Bindon chtěl si vymoci delší lhůtu, avšak uprostřed své řeči zasupěl a přitiskl si ruku na bok. Náhle vysvitl mu neobyčejný pathos jeho života jasně a živě.
