„Je to trpké,“ pravil. „Je to pekelně trpké. Nebyl jsem nikomu nepřítelem, než sám sobě. S každým jsem jednal zcela spravedlivě.“
Lékař hleděl na něj několik vteřin beze vší útrpnosti: Uvažoval, jak by to bylo znamenité, kdyby nebylo již nijakých Bindonů, kteří by pěstovali tuto odrůdu pathosu. Byl velkým optimistou. Na to se obrátil k telefonu a objednal nějaký lék v Ústřední lékárně.
Byl přerušen hlasem za sebou. „U Boha!“ volal Bindon. „Chci ji míti ihned.“
Lékař hleděl přes rameno na výraz Bindonovy tváře, načež změnil předpis.
Jakmile bylo po tomto trapném hovoru, povolil Bindon svému vzteku. Rozhodl, že tento lékař jest ne toliko bezcitný surovec, jemuž se nedostává nejprostších způsobů, nýbrž že je i svrchovaně neschopný. I šel po řadě ke čtyřem jiným praktikům, aby se utvrdil v tomto názoru. Ale aby se ochránil proti překvapení, vzal si onen první lék do kapsy. U každého začal projevem vážných pochybností o schopnostech, počestnosti a vědomostech dřívějšího doktora, uváděl své příznaky a zamlčoval vždy více podrobností o své chorobě. Doktor však je vždy potom na něm vylákal. Přes vítané podceňování jiných praktiků, nemohl nikdo z těchto vynikajících odborníků dáti Bindonovi naději, že ujde úzkosti a beznaději, jež se v jeho blízkosti vynořila. U posledního z nich ulevil svému nastřádanému opovržení lékařské vědě.
„Po tolika stoletích,“ volal hněvivě, „nedovedete ničeho — mimo doznání své bezmocnosti. Pravím: zachraňte mne — a co činíte vy?“
„Není pochyby, že je to pro vás trpké,“ řekl doktor. „Ale měl jste býti opatrným.“
„Jak jsem měl vědět?“
„Nebylo naším úkolem běhati za vámi,“ pravil lékař, snímaje bavlněnou nit se svého purpurového ru-
