mnoho látky úvahám, byl však s to mysliti jen v rozháraných úryvcích.
Ovládal ho tupý úžas. Všechny jeho pojmy byly přeházeny. Tělesnou bezpečnost před fysickým útokem pokládal dosud za cosi samozřejmého, za jednu z životních podmínek. Tak tomu vskutku bylo, dokud nosil oděv středních tříd a měl majetek středních tříd, aby ho chránil před urážkou. Avšak kdo zakročuje, zápasí-li spolu hrubí otroci práce? A vskutku v oněch dobách toho nečinil nikdo. V Podzemí nebylo zákonů mezi lidmi; zákon a zřízení státní omezovalo se pro ně na to, že je přidržovalo dole, bránilo jim nabývati žádoucího majetku a míti požitků, a to bylo vše. Násilí, onen oceán, v němž sprostí žili a od něhož tisíce hrází a opatření chránilo náš hazardní, civilisovaný život, veplulo opět do klesajícího podzemí a zatopilo je. Pěst vládla. Denton dospěl konečně přímo živelním prvkům — pěsti, úskoku, toporným srdcím a družnosti — právě jak tomu bylo na počátku.
Rhytmus stroje se změnil, a jeho myšlenky se přetrhly.
Náhle byl opět s to mysliti. Ku podivu, jak rychle se vše sběhlo. Nepociťoval těmto lidem, kteří ho zbili, příliš živé nenávisti. Dostalo se mu modřin a osvícení. Uznával s plnou upřímností, že jeho neoblíbenost byla důvodná. Počínal si hloupě. Opovržení, uzavřenost jsou privilegiem silných. Padlý aristokrat stále lnoucí ke své bezpodstatné. vyvýšenosti jest dojista nejžalostněji domýšlivým tvorem v tomto celém osobivém světě. Můj bože! Proč mohl by on opovrhovati těmito lidmi?
Jaká škoda, že si to vše nerozvážil před pěti hodinami.
Co se stane po této šichtě? Nedovedl říci. Nedovedl si představiti myšlenky těchto lidí. Byl vjímavým jen pro jejich nepřátelské smýšlení a naprostý nedostatek sympatie. Mlhavé možnosti potup a násilností proháněly
