sáhlé době královny Viktorie; autor zavedl mezi jiným novinku, nadepsav každý větší oddíl příběhu po způsobu nápisů kapitol ve staromódních knihách. Tak na příklad, „Jak drožkáři z Pimlica zastavili viktoriánské omnibusy“, „O velkém boji na zámeckém dvoře“ a „Jak piccadilský strážník byl zabit při konání své povinnosti“. Muž v zeleni a žluti chválil tuto novotu.
„Tyto jadrné věty,“ pravil, „jsou hodny podivu. Rázem osvěcují ony ztřeštěné, rušné doby, kdy se lidé sráželi v blátivých ulicích a smrt číhala na člověka za každým rohem. Tehdy se žilo! Jak velkým zdál se asi svět! Jak úžasným! Byly ještě části světa úplně neprozkoumané! Za našich dnů vyhladili jsme téměř údiv a vedeme život tak způsobný a pořádný, že odvaha, vytrvalost, víra a všechny vznešené cnosti, jak se zdá, v lidstvu vymírají.“
A tak mluvil dále, uchvacuje mysli děvčat, až se jim zdál život, který vedly v obrovitém, spletitém Londýně dvaadvacátého století, život osvěžovaný vzdušnými výlety do všech částí světa, jednotvárným živořením v porovnání s daedalskou minulostí.
Eliška neúčastnila se z počátku hovoru, avšak za chvíli stal se předmět tak zajímavým, že učinila několik ostýchavých poznámek. Host však, jak se zdálo, ani neposlouchal, co pravila. Hovořil dále a popisoval, jak se lidé novým způsobem baví. Dávají se hypnotisovati, a obratným způsobem se jim vnukne, že žijí v pradávných dobách. Odehrávají malé románky v minulosti, zdánlivě plné skutečnosti, a když se probudí, vzpomínají si na vše, co se s nimi dělo, jako by to skutečně prožili.
„Je to věc, o kterou jsme se pokoušeli po celou řadu let,“ pravil hypnotisér. „Je to skutečně umělý sen. Konečně jsme tomu přišli na kloub. Považte, co vše se nám tím otvírá — obohacení naší zkušenosti, obnovení dobrodružství, únik z tohoto špinavého, soutěží zmítaného života, jímž žijeme! Považte!“
