šeli, jak vzduch kolem nich hvízdá a sireny pronikavě houkají, varujíce ty, kdo byli na stanici, kam loď měla přistáti. Náhle klesl zvuk o dvě oktávy, loď zmizela, nebe bylo čisté a prázdné, a Eliška mohla opět obrátiti své jasné oči Dentonovi, sedícímu jí po boku.
Mlčení se přetrhlo; Denton, hovoře jakýmsi umělým podřečím, které bylo, jak se domnívali, jejich majetkem — ačkoli milenci užívali takové řeči již od začátku světa — vykládal, jak si jednoho krásného jitra vyletí do vzduchu přes všechny překážky a nesnáze, které je obkličují, a poletí do rozkošného, sluncem zalitého města v Japonsku, jež si vyhlédli, půl cesty kolem světa.
Měla ráda tento sen, bála se však podniku. Odkládala ho slovy: „Až jindy, miláčku, až jindy,“ na všechny jeho přímluvy, aby to bylo brzy. Konečně ozvalo se pronikavé hvízdání a Dentonovi nastal čas, aby se vrátil ke svým povinnostem na stanici. Rozloučili se — stejně jak loučili se milenci po tisíce let. Eliška sešla chodbou ke zdviži a tak dostala se k jedné z ulic současného Londýna, který byl celý zasklen, aby byl chráněn před počasím, a opatřen pohyblivými chodníky, vedoucími do všech částí města. Jedním z nich vrátila se do svých komnat v ženském hotelu, kde bydlila, do pokojů, jež měly telefonické spojení s nejlepšími profesory světa. Avšak srdce její bylo plno slunečního světla ze stanice letadel, a moudrost všech nejlepších profesorů světa zdála se jí pošetilostí v tomto světle.
Dobu kolem poledne ztrávila v gymnasiu a po obědvala s dvěma jinými dívkami a jich společnou průvodkyní — neboť dosud bylo zvykem zámožných tříd, že dívky, jež neměly matky, vycházely s průvodkyní. Průvodkyně měla toho dne návštěvu, muže v zelených a žlutých šatech, bledé tváře a živých očí, který podivuhodně hovořil. Mezi jiným nadšeně chválil nový historický román, jejž právě vydal jeden z největších populárních spisovatelů té doby. Jednal ovšem o roz-
