lidech na torpédoborcích, létajících do povětří — tuším, že to byli Španělové — a o nejpodivnějších dobrodruzích všeho druhu. Umínila si, že se musí vdáti z lásky a ten ubožák Bindon —“
„Měl jsem již podobné případy,“ pravil hypnotisér. „Kým jest onen mladík?“
Mwres podržel zdání resignovaného klidu. „Jen se tažte,“ pravil. „Jest,“ — a hlas klesl mu studem — „pouhým zřízencem na stanici, na které přistávají letadla z Paříže. Má milou tvář — jak se říká v románech. Je zcela mlád a výstřední. Horuje pro starožitnosti — umí číst a psát! A ona též. A místo, aby se domlouvali telefonem jako rozumní lidé, píší a posílají si — jak se to jmenuje?“
„Dopisy?“
„Ne — ne dopisy… Ah — básně.“
Hypnotisér zdvihl obočí. „Jak se s ním seznámila?“
„Sklouzla, když sestupovala z pařížského letadla — a padla mu do náručí. Zlo bylo hotovo ve mžiku!“
„Tak?“
„Ano — toť vše. Nutno tomu učiniti přítrž. Proto chci se s vámi poraditi. Co činiti? Co lze podniknouti? Ovšem já nejsem hypnotisérem. Mé vědomosti jsou omezeny. Avšak vy —?“
„Hypnotismus není magií,“ pravil muž v zeleni, klada obě ruce na stůl.
„Oh, zcela správně! Ale přece —!“
„Nikoho nelze hypnotisovati proti jeho vůli. Dovede-li se vzepříti sňatku s Bindonem, vzepře se nejspíše i hypnotisování. Kdyby však jednou byla hypnotisována — třeba někým jiným — je věc odbyta.“
„Mohl byste —“
„Ó zajisté! Jakmile ji ovládneme, namluvíme jí, že se musí provdati za Bindona, že je to její osud; nebo že onen mladík je odporný; až ho spatří, že dostane závrať nebo omdlí, nebo nějakou podobnou drob-
