108
a sice dne 18. října stínáni a kolem lámáni tři pro loupež odsouzení pastýři. Poslednímu tomuto hrdelnímu soudu předsedali rychtář městský Ludvík Rilke, pak „syndicus juratus“ František Kerber.
V týž čas lze znamenati ve městě větší rozmach činnosti, když opravné snahy veliké císařovny nesly se především ku zvelebení průmyslu domácího a nejhorší útisk vrchnosti již nebyl možný. Za cechmistrů Ludvíka Hladíka a Ondřeje Hofmanna zřídil si cech soukenický r. 1756 společnou barevnu a činěny pokusy, aby se z vlny jemnější, nežli jakou cech až do let 40tých z panských dvorů odebírati musel, opět vyráběti mohla sukna tak jemná a krásně barevná, jako za doby bratrské a aby jimi získány byly zase trhy linecké. Pokus se sice nezdařil hlavně pro nedostatek kapitálu a nesvornosti v cechu, avšak rod Hladíkův, který již v XVI. století soukenictvím se zabýval, ujal se od té doby již rozhodně pouhého obchodu sukny, výrobou zaměstnával jenom menší mistry na svůj účet a zjednával zboží třebickému značný odbyt na tvrzích v Prešpurku, později i na velkotrzích brněnských, když po prvním dělení Polska připadla k říši Halič a vývoz zboží textilního obracel se do této nově získané země.
Tenkráte povstaly též velké rukodílné koželužny rodů Budišovských a Haskův; značnými dodávkami pro vojsko za dob války sedmileté zjednán též ševcům a tkalcům hojný výdělek, blahobyt počal se do města znenáhla zase vraceti.
Za to klesalo v ten čas naprosto pivovarnictví ve městě. Již ve shora vzpomenutém majestátu císaře Josefa I. bylo rozhodnuto, že právo mílové se přežilo ; povstaly na všech okolních panstvích pivovary lépe vystrojené; velké daně na výrobu uvalované a užívání špatného materiálu způsobily, že piva domácí nebyla s to udržeti soutěž a posmíváno se várečníkům, že sobě navzájem s vypitím uvařených piv musejí vypomáhati. Proto zrušena v létech padesátých celá řada malinkých pivovarů sousedských a ustanoveno, že budou várečníci střídavě vařiti jenom v šesti lépe zařízených varnách. Později zrušeny z oněch šesti další čtyry a naposledy vařeno jenom ve dvou, a sice na domech číslo 23/44 a 24/43 na Karlově náměstí, až r. 1778 střídavé vaření dekretem dvorské kanceláře bylo zapovězeno a várečníci ve společenstvo sdružiti se museli.