zase: To jsou lidé, v nově se na svět, sami odkud nevědouc, dostávající, aniž se ještě znají, a aby byli, vědí; protož jest okolo nich tma, a nic jen vřesku a pláče trochu. Ale když tou ulicí jdou, pomalu se jim šeří a světlí, až teď do této pod námi brány přijdou; tu co se děje, poďme, pohledíme.
Osud rozděluje povolání.
I zejdeme po jakéms tmavém šneku dolů, a aj, v té bráně veliká síň, plná mladého lidu, a po pravé straně sedící zůřivý stařec a držící v ruce veliký měděnný hrnec. I viděl sem, an k němu všickni od brány života přicházející přistupovali, a každý do toho hrnce sáhna a cedulku s nějakým písmem vytáhna, hned do některé ulice města, jeden s radostí a výskáním běžel, jiný s zámutkem a stýskáním, kroutě se a ohlédaje šel.
I přistoupím blíž a nahlédnu některým do těch cedulek a vidím, že tento vytáhl: Panuj! jiný: Služ! tento: Rozkazuj! jiný: Poslouchej! tento: Piš! jiný: Oř! tento: Uč se! jiný: Kopej! tento: Suď! jiný: Bojuj! etc. I divím se, co to jest. — Všezvěd mi dí: Tu se povolání a práce rozdělují, k čemu se kdo v světě potřebovati dáti má. Ten pak zprávce nad losy slove Osud, od něhož každý do světa vcházející instrukcí tím způsobem vzíti musí.
V tom mne Mámil z druhé strany drbne, abych také sáhl, návěští dávaje. Já prosil, abych nucen nebyl jednoho něčeho hned, bez prohlédnutí prvé se chytiti, a ovšem tak slepému štěstí, sedni mi, co sedni, se poručiti. Ale povědíno mi, že to bez vědomí a dovolení pana regenta, Osuda, býti nemůže; takž já k němu přistoupě pokorně žádost svou přednáším, já že sem tím oumyslem přišel, abych sám všecko prohlídl a teprv, co by mi se líbilo, sobě vybral.
On odpověděl: Synu, vidíš, že toho jiní nečiní, ale co se jim podá neb naskytne, toho se drží. Však poněvadžs toho tak žádostiv, dobře; a napsav cedulku: Speculare (to jest: Hleď aneb zpytuj), dal mi a pustil mne.
