V. Poutník se z vysoka na svět dívá.
To když já přemýšlím, anť my se, nic nevím jak, na jakés náramně vysoké věži octneme, tak že sem se sobě pod oblaky býti zdál; z níž já dolů pohlédna vidím na zemi město jakési, Extra mundum nihil est. na pohledění pěkné a stkvělé a široké velice, však jehož sem vždy terminy[1] a meze ze všech stran znamenati mohl; a bylo okrouhle vystavené, zdmi a valy opatřené, a místo příkopy hlubina jakási tmavá, ani břehů ani dna, jakž mi se zdálo, nemající. Nebo jen nad městem světlo bylo, za ohradou dále čirá tma.[2]
Položení světa. Město pak samo rozdělené sem viděl na nezčíslné ulice, ryňky, domy a stavení, větší i menší, a všudy plno lidu jako hmyzu. K východní straně[3] viděl sem stojící bránu jakous, z níž ulička šla do jiné brány, vše již k západu hledě; a z té druhé brány teprv se do rozličných ulic města vcházelo; kterýchž ulic nejpřednějších sem šest počítal, vše od východu k západu vedlé sebe běžících, a uprostřed nich byl plac aneb ryňk velmi veliký, okrouhlý, a nejzáze k západu stál na skalnatém, příkrém pahrbku vysoký jakýsi stkvělý zámek, na nějž se nejvíc všichni města obyvatelé ohlédali.
I dí mi můj vůdce Všudybud: Nu, tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějžs se podívati žádostiv byl. Proto sem tě nejprvé na tuto vysokost uvedl, aby sobě naň zcela nejprv pohleděl a jeho spořádání vyrozuměl. Tato východní brána jest brána života, skrze niž všickni, kdo se na svět dostávají k bydlení, procházejí. Tato pak druhá, bližší brána jest brána rozchodu, z níž jeden každý, jak komu los padne, k tomu neb jinému povolání se obrací.
Stavové světa. Ulice zajisté, kteréž vidíš, jsou rozdílní stavové, řádové a povolání, v nichž se lidé usazují. Vidíš hlavních ulic šest: v oné ku poledni bydlí domovní stav,[4] rodičové, dítky a čeládky; v vedlejší řemeslníci a všickni s živnostmi se obírající; v třetí této
