ského. Paganel a Robert, dvě děti — jedno velké a jedno malé — byli u vytržení, když provlekli hlavy své čilským punchem, velikým, vlněným šatem na způsob plédu, který měl uprostřed otvor, a když obuli si boty, zhotovené ze zadních noh mladého koně. Byla to na ně podívaná, když jeli na svých mezcích bohatě vystrojených a opatřených arabským udidlem a dlouhými otěžemi z pletených řemínků, které sloužily též místo biče. Ohlávka a řemení mezků bylo ozdobeno kovovými okrasami, a „alforjas“, dvojitý pytel z plátna křiklavé barvy, jenž obsahoval potraviny, visel jim po obou stranách. Paganel, jsa vždy roztržitý, byl by se bezmála tři- neb čtyřikráte seznámil s kopytem svého výtečného mezka, než se na něj posadil. Ale jakmile byl v sedle, maje svůj nezbytný dalekohled zavěšený na stuze po boku a jsa pevně přimknut nohama k třemenům, svěřil svou osůbku úplně obezřelosti svého zvířete a nemusil toho litovati. Mladý Robert od vsednutí na mezka ukazoval pozoruhodné vlohy státi se výborným jezdcem.
Vydali se na cestu. Počasí bylo překrásné, nebe dokonale čisté, a ač slunce pálilo, byl vzduch dostatečně osvěžován větříkem od moře vanoucím. Malá četa rychle postupovala po křivolakém břehu zátoky Talcahuanské, aby se třicet mil jižněji dostala k počátku rovnoběžníku. První den ubírali se hbitě rákosím starých, vysušených bažin. Téměř se nemluvilo. Rozloučení zanechalo živý dojem v mysli cestujících. Ještě dlouho viděli dým Dunkana, který se ztrácel na obzoru. Všichni byli zamlklí, vyjma Paganela; horlivý zeměpisec kladl sám sobě nahlas otázky ve španělštině a v témž jazyku si na ně odpovídal.
Ostatně catapaz byl člověk dosti zamlklý, neboť řemeslo jeho nečinilo ho hovorným. Pronesl také jen to nejnutnější k svým péonům. Tito vyznali se beztoho dobře ve službě své. Zastavil-li se některý mezek, povzbuzovali ho zvláštními zvuky hrdelními; nepomáhal-li křik, hodili po něm pevnou rukou kamenem, což přemáhalo vždy jeho tvrdošijnost. Uvolnil-li se popruh nebo řemen, nedrželo-li udidlo, sundal péon své puncho a zabalil jím hlavu mezka, který, když vada byla napravena, ihned kráčel dále.
Zvykem mezkařů čilských jest vydati se na cestu ráno k osmé hodině po snídaní a nepřetržitě jíti až do čtyř hodin odpůldne, kdy se počne chystati k noclehu. Glenarvan se přidržel tohoto obyčeje. Když catapaz dal znamení k zastávce, přibyli cestující, kteří se byli ubírali stále po kraji pěnícího se moře, k městu Arauco ležícímu na nejjižnějším cípu zátoky. Aby se dostali k počátku třicátého sedmého stupně, byli by musili uraziti ještě asi dvacet mil k západu až k zátoce Car-
