II.
Nápadné zhubnutí a jeho význam.
Váha lidského těla jeví v průběhu života člověka jistý zákonitý poměr. V mládí lidské tělo roste, jak co do délky, tak co do váhy. Dle statistik Queteletových[1] roste váha lidského těla — tempem ovšem nestejným — průměrně až k třicátému roku života. Na to se udržuje ve stejné míře (rozumí se, že poměrně až asi k roku šedesátému a po té začíná zase ubývati. Tak udává citovaná statistika průměrnou váhu padesátiletého muže na 63,5 kilo, šedesátiletého na 61,9 a sedmdesátiletého na 59,5 kilo. Přibývání váhy z mládí, rovnováha ve věku dospělém a ubývání v stáří jsou tedy zákonitým zjevem, a to zjevem plným zajímavých záhad. Jak těžko vyložiti sobě do nejposlednějších záhybů, proč v mládí assimiluje člověk tolik živných látek, že tělo může přibývati, a proč dospělý udržuje se řadu roků více méně v rovnováze, assimiluje tolik živných látek, kolik zrovna spotřeba tělesná obnáší? Úbytek v stáří jest ovšem nejsrozumitelnější. Schopnost k práci ve všech ústrojích, a tu menší a zmenšená výkonnost zažívacího ústrojí jest zcela vyložena.
Tento poměr váhy tělesné jeví ovšem v jednotlivých případech mnohou odchylku. Za prvé jsou případy, v nichž váha lidského těla nápadně roste, na příklad i tenkráte ještě, kdy podle zákona statistického již má býti stabilní.
Tak jest všeobecně známo, že v nejednom případu otylosti dospívá člověk teprve mezi čtyřicátým a padesátým rokem životním maxima váhy tělesné. Potřebuji na důkaz toho uvésti známou příhodu, že ženy teprve v klimakterickém období někdy nápadně
- ↑ Uvedených ve spise Vierordtově Anatomische u. physikalische Daten u. Tabellen 1888 p. 7.
