se vyskytují. Tím právě však úkol náš zhusta nad jiné jest nesnadný, neboť při obtíži, která se vyskytuje v průběhu většího počtu nemocí, stojíme nejednou v labyrinthu, z něhož nevíme východiště, zvláště jestliže vykonané vyšetření nás o ničem podstatném nepoučilo. Taková pak příhoda není bohužel přes příliš vzácná.
Z těchto příčin počal jsem již před lety shledávati vědomosti o rozmanitých stescích neb zjevech, kteréž při četnějších nemocech se vyskytují a nemocnými v prvé řadě přednášeny bývají. Když pak jsem všeličemus ve věci této se přiučil, měl jsem za to, že by snad i někdo jiný z práce mé prospěch míti mohl a počal jsem pro to o kapitole této na universitě přednášeti. Později roku 1886 jsem výklady své o předmětu tom vydal jakožto knihu, ponechávaje obsahu formu přednášek.
Osud však mne téhož roku zanesl na českou universitní polikliniku, kdež řídě ordinaci, hlavně pro nemoci vnitřní, při povaze takovéto ordinace, obzvláště často jsem měl příležitosť z práce dřívější, již vylíčené, těžiti. Neboť právě v praxi poliklinické neboli ambulatorní setkávám se s nemocnými naříkajícími si na obtíže zhusta různým nemocem příslušící. Na bohatém materiálu pozorovacím dostalo se mi hojné příležitosti vědomosti dosavadní jednak kontrolovati, jednak opraviti a doplniti.
Vědomosti moje dřívější byly čerpány více z knih a méně ze života. Nyní v praxi poliklinické všelicos jsem ve svých názorech byl nucen pozměniti a rozšířiti.
Kniha, kterou jsem o předmětu tom pod názvem »Úvod do drobné praxe lékařské« r. 1886 vydal, byla z prvních českých odborných spisů. Jakkoliv její vydaní zdálo se býti riskantní, již pro to, že neběželo o žádnou obvyklou učebnici, jíž možno k studiu pro rigorosní zkoušky použíti — dožila se přec té příhody, že byla rozebrána. Poněvadž pak poptávky po ní neustávaly, byl jsem dožádán, abych upravil vydání druhé. Přiznávám se, že to bylo vždy mým přáním, abych mohl jednou nové vydávání takové uspořádati. Těšil jsem se, že zkušeností svých použiju co nejsvědomitěji ku prospěchu knihy té a když nyní přání moje se splnilo, doufám, že mně bude dopřáno, abych spis ten aspoň z části učinil takovým, jakým by býti měl, totiž pomocníkem ve případech zde obšírně uvedených, tedy hlavně ve případech ambulančních.
Již při prvém vydání jsem pravil: »Nemá býti pak výklad můj jakýmsi návodem k poznávání nemocí bez vyšetřování, toho mne chraniž bůh, nýbrž chtěl jsem stanovisko nemocného sloučiti se stanoviskem naším, věda, že z poznání takového mnohý vyplyne prospěch.« Toto mínění mne vede také při druhém vydání. A jako dříve jsem řekl: »naříká-li si nemocný na bolení hlavy, na krvácení z nosu — můžete mezi jiným také na tyfus pomýšleti, neboť ne-
