I.
Slovo úvodní.
Když jsem před dvaceti roky počal podrobněji vnitřním lékařstvím se obírati, maje v mysli takové obrazy nemocí, jaké jsem dílem z knih, dílem ve škole znáti se naučil, shledal jsem zejména v praxi ambulanční, že nazírání nemocného od nazírání lékařova velice podstatně se liší a že tento rozdíl mínění poznání lékařovu nejednou jest na závadu.
Lékař učí se znáti hlavně takové známky nemocí, jaké jsou po stránce diagnostické a prognostické nejdůležitější. Studiem ve škole a v knihách nabýváme o jednotlivých nemocech jistého markantního obrazu, sestávajícího ze stručné řady důležitých příznaků, kteréž pak v čas potřeby na těle nemocného hledáme. Podaří-li se nám vyšetřením naším najíti na nemocném tolik změn, že jimi jest aspoň přibližně dostižen náš duchovní obraz nemoci, poznáváme onemocnění osoby vyšetřené. Lékař tedy oceňuje příznaky nemoci hlavně dle jejich diagnostické aneb prognostické váhy.
Nemocný posuzuje nemoc podle nesnází, jaké mu nemoc jeho způsobuje. Nemoc třeba smrtelnou nerespektuje, nepůsobí-li mu hrubších nesnází. V posuzování pak těchto nesnází jest veden — což ostatně úplně přirozeno — čistě svým citem, svým subjektivismem. Proto bude na prvém místě vždy stýskati sobě na příznak, který mu způsobuje nejvíce nesnází.
Lékaři jest na příklad tyf střevní nemocí, která se vyznačuje cyklickým průběhem horečky, nádorem sleziny, roseolou a třeba některými subjektivními příznaky nehledě k specifické příčině nemoci této.
Nemocnému jest tyf střevní jednou nemocí, která způsobuje bolesť hlavy, po druhé nemocí, která zavinuje intensivní příznaky
