Tato stránka nebyla zkontrolována
Zavřel jsem knihu a otevřel okno, abych vyhlédl.
Spatřil jsem velikého bůvola se zablácenou kůží státi u řeky s klidnýma, trpělivýma očima; a hocha, po kolena ve vodě, zvoucího jej do koupele.
Usmál jsem se radostí a pocítil jsem dotek něhy v srdci svém.
79.
Často se ptávám, kde jsou hranice vzájemného poznání mezi člověkem a zvířetem, jehož srdce nezná řeči mluvené.
Kterým prvotním rájem za dávného jitra stvoření šla prostá stezka, po níž srdce jejich navštěvovalo druh druha.
Stopy těch jejich neustálých cest nebyly vyhlazeny, třebaže jejich příbuzenství je dávno zapomenuto.
Ale náhle v jakési hudbě beze slov probouzívá se temná upomínka a zvíře se dívá člověku do tváře s něžnou důvěrou a člověk shlíží jemu do očí s radostnou láskou.
