usednuv na mou paruku, zešeptel mi do ucha: „Nalož do drožky Rolewicze a zavez jej k rodičům slečny Justiny!“
Až mne mráz přešel při této strašlivé myšlence. Ale než Rolewicz hotov byl s opravou, starost má o osud pana Kwasikowského vzplanula, novou prudkosti. Mefistofeles podruhé zašeptal: „Běží o osud zamilovoného mládence!“ — a ďas zvítězil.
„Pane Rolewiczi!“ Zde máte 35 zlatých za dokonanou práci vzorného přepisu. Dám vám nové práce třikrát tolik, postarám se, abyste v komissí přišel do návrhu, ano snad se mi podaří získati vám úřad diurnisty — ale za to vše prokažte mně jedinou službu.“
„Vždy jsem šťasten, mohu-li vykonati Vašnostiny rozkazy.“
„Pojedete se mnou do Solné ulice k panu N… Tam vás představím jako Josefa Ignáce Kraszewského, autora. 130 svazků rozličných prací literarních; vy pak skromně se sklopenýma očima budete přijímati všeliké pochvaly; budete mluviti co nejméně, odpovídati všeobecnými frásemi a až vám pokynu. prohlásíte, že jste pozván jinam a že tedy nucen jste opustiti milou společnost atd. std., pěkně se ukloníte a za půl hodiny opět sem se navrátíme.“
„Ráčíte vždy laskavě žertovati.“
„Dokonce nežertuji. Prosím vás za to co nejsnažněji a zde máte ruku, že vším úsilím postarám se, abyste obdržel místo diurnisty.“
Slib ten mocně působil na písaře; začervenal se, oddechl si a po krátkém rozmýšlení ptal se: „Tedy mám se vydávati za pana Kraszowského?“
Čtvrt hodiny trvalo, nežli jsem jemu objasnil účel naší návštěvy a naučil jej, kterak se má chovati, jak mluviti a jak odpovídati. O sedmé hodině byl pan Rolewicz přistrojen a tudíž bez odkladu vsedli jsme do drožky…
Brzy stanuli jsme před osvětleným domem v Solné ulici. Na schodech pan Kwasikowski třikráte poceloval mne na rámě; na prahu pokojů prvního patra přijal nás muž suchý, vysoký, asi 56tiletý, otec slečny Justiny, ubezpečnje nás, že za velké sobě pokládá štěstí a t. d. a t. d. V prvním pokoji leželo na stole a stolicích mnoho salupů e plášťů.
„Pane, jestli že mne zdo někdo pozná?“ šeptel mně Rolewicz.
„Skřivte ústa a oči spusťte dolů!“ tiše jsem odpověděl.
Naše vyobrazení.
Josef Ignác Kraszewski.
(Podobizna na stránce 369.)
Ze všech slovanských spisovatelův jest nám vedle Turgeněva nejvíce znám slovutný polský romanopisec a učenec Josef Ignác Kraszewski. Výtečné jeho povídky a romány překládány již v letech čtyřicátých na jazyk český a od těch dob se jméno Kraszewského jmenovitě v časopisech našich velmi často objevovalo.
Josef Ignác Kraszewski narodil se roku 1812 ve Varšavě, žil v mládí na venkově v Romanově, konal pak studia v letech 1825—1827 v Bělé v Podlesí, studoval dále gymnasium v Lublíně a universitu navštěvoval ve Vilně. Skončiv svá studia, odebral se r. 1834 na Volyň a pilně se připravoval k literárním pracím. Avšak již mezi tím dal některé spisy své na světlo, kteréž hned z prvopočátku proslavily mladého spisovatele ve všech téměř vrstvách polského společenstva, ačkoliv kritika různě se o jeho prvních pracích vyjadřovala. Na všeliké hlasy odpověděl Kraszewski veršem, kterýž pro svou významnost a karakteristiku tuto připomínáme:
Mósci panowie! nieskonczone dzięki
za pochwały, nagany, rady i przestrogi.
Kiedykolwiek co spotkam z czyjejkolwiek ręki,
zawsze będę dziękował, lecz nie zejdę z drogi.[1]
Tak se vyjádřil Kraszewski, když mu bylo 26 roků a dostál svému slovu — nikdy se nezměnil, nikdy neustoupil z cesty, kterou si umínil kráčeti.
Daleko by nás vedlo, kdybychom chtěli náležitě oceniti zásluhy tohoto velezasloužilého muže o písemnictví polské, i uskromníme se pouze na vyjmenování nejčelnějších jeho prací a sice: „Latarnia csarnoksięska“ (1843—1844), „Czasy Zygmuntowskie“, povídka
- ↑ Velmožní pánové! neskončené díky za chvály, hany, rady a výstrahy. Kdykoliv co najdu z číkoliv ruky, vždy budu děkovati, leč nesejdu s dráhy.
