nechtějí; snažnost mocnářův a tyranův, aby všelikou krutostí a lstí vyhubili novou tu moc životní, která starou porobu a zatuchlou plíseň vyhladiti hrozí. Proto již první křestané za vysvobození knížete apoštolského se modléce veršův těchto pamětlivi byli, na Herodesa a na představenstvo chrámové je obracejíce (Skut. ap. 4, 25). Ať to již byli římští imperatoři kteříž v tom pronásledování nemírně pokračovali, ať již staří libomudrci, kteříž se blahověsti (evangeliu) posmívali, ať hluza tělesníků smyslům otročících a zákonu duchovnímu odporujícich; vždy opětuje se křik: Nechcemeť, aby tento panoval nad námi (Luk. 19)! Avšak nikda nižádnému násilnictví, nižádnému zapírání nepodaří se zrušiti mocnost zákonů věčných. Svrchovaný Hospodin a Panovník (Adonai) dal sice člověku svobodnost vůle, avšak obmezil vykonávání její, tak že každé titanské tvorů se povyšování i malicherným i bláznovým před jeho tváří jeviti se musí. Moudrost světa toho, dí apoštol, před Bohem prokázala se býti bláznovstvím, a co se světu bláznivým a mdlým zdálo, prokázalo se (v Kristu) mocí a moudrosti býti (1. Kor. 1.) Tent jest význam toho, jež zde o smání Božím po lidsku praveno jest, čím se vytýká ničemnost všelikého proti všemohoucnosti bojování. Dlouhočekanlivost božská, jež toliko spasení jednoho každého žádostiva jest, pšenici s koukolem spolu růsti nechává až do žní t. j. do skonání dějin člověčenstva; potom však (v. 5) v úplné neodolatedlné moci své se objeví. Potom všem zapíračům a nevěrníkům jako blesk slunečné jasnosti vzejde poznání pravdy té, že jediný spravedlivý, v nějž uvěřiti nechtěli, věčným člověčenstva králem jest (v. 6) poslaným od Boha a z Boha a ustanoveným na Sioně, odkud vyšly milost a pravda Boží (Is. 2.). Žalmista, jenž toto svědectví v duchu zaslýchá a je tudyž jako řeč Hospodinovu přivodí, slyší též (v. 7—9) řeč Spasitelovu, kterýž se sám Synem Božím, světa vykupitelem, pánem a soudcí býti osvědčuje. Skutek spasení našeho byl zároveň obnoveným zjevením zvěstovaným od toho, jenž jsa slovo neb logos (um) Boží věčně u Otce přebývá a prostředníkem Boha i lidí jsa bytství božské i lidské v sobě zdržuje. V něm splnil se slib daný Davidovi a domu jeho, na nějž apoštolé v příčině nejedné odvolávají se, Tak čteme v listu k Židům (1, 5) o božství Kristově: V těchto pak posledních dnech Bůh mluvil k nám skrze syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i svět učinil; k němuž jedinému rčeno jest od něho: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe. Ježto slovem „dnes“ přítomnost ustavičná neb věčnost se vyrozumívá, která před všelikým všeho počátkem, tedy bez počátku jest, v tajemství o vtělení se slova zjištuje se pravdivost toho, že zaslíbený Spasitel netoliko co syn člověka nébrž také co bytný a podstatný syn Boží na zemi zjevil se (Luk. 1, 32.; Řím. 1, 3). Třetí neméně důležité přivedení verše 7. nacházíme v řeči, v níž apoštol vzkříšení Spasitelovo
