takovýť bude i konec pouti, totiž zahynutí, zatracení[1]. Avšak spravedlivých cesta neb obcování vede k životu; Bůh ji zná a svou milostí i dobrou líbezností doprovází až k blaženému cíli. Tudyž, jako již svrchu při podobenství stromu připomenuto, spasení záleží na dvojí výmince takové, jaká jest napověděna ve slovech Páně těchto: „Známť své a znajíť mne moji. Neboť jen věrné zná a miluje božský pastýř jako své. Tuto vzájemnou známost také apoštol na zřeteli má an učí, řka: „Pevný základ Boží stojí maje pečeť tuto: Znáť Pán ty, kteří jsou jeho, i odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo (Ep. 2. k Tim. 2). Základem a podvalem jest království Boží na zemi, církev Svatá, jejíž skála Kristus. V toto nevyvratné království věčná láska všecky lidi přijímá, ale tak, že svobodné jejich vůle přitom nenutí ani neopomíjí. Pročež pečeť neb zápis té základné stavby jest dvojí: první se táhne k Boží milosti a vševědoucnosti, i slouží věřícím k potěšení; drubou pečetí jest napomenutí všechněm, kteří jsouce křesťané jméno Páně vyznávají a spasení své od něho jediného očekávají, že chtějí-li se tím spasením ujistiti, také sami se snažiti musí, aby se neblížili cestě nepravosti a stále kráčeli cestou spravedlnosti, jakož ji zákon Boží jasně a neomylně předkládá.
Žalm II.
Božství a království Spasitelovo.
1Proč se bouří národové a lidé daremné věci přemyšlují? 2Sstupují se králové zemští a knížata se spolu radí proti Hospodinu a proti pomazanému jeho, říkajíce: 3Roztrhejme svazky jejich a zavrzme od sebe provazy jejich! 4Ale ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim. 5Tehdáž mluviti bude k nim v hněvě svém, a v prehlivosti své předěsí je řka: 6„Jáť jsem ustanovil krále svého nad Sionem, horou svatou mou.“
- ↑ V původním čtení „abadon“ jest místo, kde někdo hyne, propasť, jako v kn. Job. 31, 12 a v Přísl. 27, 20.
