Stránka:Stero žalmů.djvu/6

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

zvláštního nadpisu nemá, ale týmž slovem začíná, jež se opakuje osmkráte v řeči, kterouě Pán na horu vstoupiv k zástupům mluvil a která v sobě zavírá sumu všeho zákona evangelického. Základní výminkou našeho spasení jest věrnost mravní, která se prokazuje míjením zlého a konáním dobrého. Zlé mravné vedoucí k zahynutí vzniká z toho, že se nachyluje k popudům smyslným a soběckým, kteréž odpurují zákonu ducha. Zlé to zmáhá se na všecky strany tou měrou jak se půvabu tomu povoluje, a dovršeno bývá když se stalo zásadou panující nad veškerým činěním a nečinením naším. To jsou ty tři stnpně rozeznávané veršem prvním: nejprvé polovičnatost, která se přichyluje k smýšlení lehkomyslných, dále skutečné nastoupení na cestu nepravou, která se jmenuje široká, poněvadž se nedá stěsniti ani právu ani mravu ani vlastnímu svědomí; konečně zjevné vstoupení do tovaryšstva posměvačův, aby dosáhl hlasu a místa mezi těmi, kteří v přílišné své zpupnosti zapírají všechno co leží za oborem světa hmotného. I prospěch a tužení se v dobrém třemi stupněmi žalm vypravnje (v. 2) jež jsou: libost v zákoně Božím, snažnost poznávati zákon důkladně vedlé svatosti a pravdy jeho, i stálost v něm po všecky časy věrná i poslušná; při tom však nesluší zapomenouti, že, jak učí sv. Augustin, toto uvažování a poznávání odplatou jest víry, jejíž moc životvorná teď (v. 3) podobenstvím vůbec pochopným líčí se. Jako strom při vodách tekutých štípený kořeny svými sice v zemi tkví, ale vzrůstaje přímo se vypíná a va vršku svém kvítí rozvíjí a ovoce vydává, tak člověk, jestliže přímé postavy tělu svému přistvořené i duchovně a mravně zachovává a tudy, jak dí sv. Bernard, štípením Božím se býti prokazuje. Vody, do kterých kořeny své pouští a bez nichž se živiti nemůže, jsou prameny lásky a milosti božské (ep. k. Ef. 3, 18.); těmi živen jsa prospírá zdarem vnějším i vnitřním, a jako štěpové sadů hesperidských vydává čerstvého listi, vonných květův i zralého ovoce zároveň, v úmysle, v obcování i v skutcích. Poněvadž pak tento prospěch též na jeho osobném spolupřičinění záleží, překlad: „cokoli před se bére, šťastně dokonává“ týmž právem obstáti může jak onen svrchu položený. Oba dva výklady platí také o místech našemu příbuzných (Ezech. 47 a Zjev. 22, 1) jakož o líčení zcela podobném u proroka Jeremiáše (17, 7). Že pak se tuto rozpráví nejen o časném nébrž také o věčném zdaru a setrvání, samo sebou jest zřejmo a nadto (v. 4—6) výslovně se dokládá. Naproti lidem spravedlivým ti, kteří se Bohu odcizili, přirovnávají se plevám, jež vítr z humna odvívá, nebo prachu, v nějž se listí uschlé rozpadává. V den soudní teprvé vůbec zjevný bude tento osud bezbožníků, kteří se odřekli lásky Boží; pro svou nestatečnost a převrácenost, ve kterou lži sloužíce upadli, nemohou ostáti před soudem věčným aniž náležeti k obci spravedlivých, z kteréž se vyloučili sami. Jaká pouť jejich vezdejší,