doufání pěvcovo na tom založené, že věčný zákonodárce též jest ochránce spravedlivých a práva jejich. Tato doufanlivost zároveň potvrzena jest zkušeností, ano pěvec vyznává, že Hospodin již často jej vyslýchal a v prostřed úzkosti jak vnější pomocí tak vnitřním mysli povzbuzením a posilněním jemu prostranství způsoboval a volného průchodu zjednával. Na takové výsosti víry postaven jsa obrací se výstražným slovem k těm, kteří se zpěčují řádům Božím. Syny lidskými je nenazývá, nébrž (jako v přísl. 8, 4) syny mužovými, což jest tolik jako pány, muži předními a vzácnými buď rodem šlechtickým neb jinými přednostmi. Napomenutí to platí zvláště oněm odpadlíkům, kteří za zlými úmysly k Absalonovi se přidali, soběctvím vedeni jsouce jen po věcech marných a ničemných bažili a svého řádného krále zradivše proti řádu božského spasení brojili. Děje se k nim vyzvání (v. 4, 5) aby konečně předse uvážili, jak předivně Bůh všemohoucí jej chudobné pachole pastýřské z místa nepatrného povýšiv rekem vítězným, vysvoboditelem a králem národu svého učinil a tudy, že vyvoleným a pomazaným jeho jest, osvědčil. Čehož uvažujíce mají sami sobě odpověděti k otázce, zdali Bůh tomu, jejž vyvolil a milostí svrchovanou obdařil, na pomoc nepřispěje, nébrž jej opustí? Pročež ať se uleknou své nepravosti a bezbožných skutků svých želejíce zanechávají. Obyčejné čtení hellenské, jehož i apoštol (Efes. 4) užívá „hněvejte se a nehřešte“ obsahuje pravidlo mravné, že kajicník hněv svůj proti sobě samému obrátiti má k přemožení zlé vášně své, poněvadž (jako sv. Basilius dí) jen k tomu konci hněv člověku dán jest. Též k oněm zrádcům děje se v týž smysl napomenutí, aby rozlícenost svou proti sobě samým obrátíce soud Boží předešli a nikoli jako doposavád činí v úhledné vykonávání obřadů nábožných mylně nedoufali. Bydlíce totiž v městě hlavním mohli též obcovati obětem v stánku úmluvy, touto tvárnou pobožností svědomí svá ukojujíce. Pročež (v. 6) k nim vychází napomenutí, aby oběti své v úmysle spravedlivém přinášeli a Hospodina, jenž všecka srdce prohlédá a zpytuje a pokrytství v ohavnosti má, doufanlivě v pravdě se přidržíce jeho poslušni byli. Podlá mysl ovšem svým obyčejem takovému napomenutí ráda odmlouvá namítajíc: „Kdož medle ukáže nám dobré věci? Věcí sobě milých na obět vydávání, jakož toho poslušnost k Bohu vyžaduje, pracné nad sebou panování a sebe zapírání, s nesnázemi spojená poctivost co nám prospěly a kde zůstalo dobré, jež nám za odplatu slíbeno bylo?“ (Malach. 3, 14. Tobiáš 2, 22). Tak mluví sprostáctví, jež hledí toliko dobrého tělesného, nikoli duchovního a věčného, nikoli toho jaká jest důstojnost člověka a k čemu jest určen. Opravdivé dobré, jež nám dáno jest, světlo obličeje Božího, zjevení milostí a pravdy jeho v Kristu (2. Korint. 4), to nad námi svítíc býti má zástavou neb korouhví za níž bychom šli, také však i (v. 8.) radostí vnitřní a trvalou, jež má do sebe
