Stránka:Srb, Adolf - nekrolog Františka Josefa I.djvu/4

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla ověřena

Velikost člověka nejlíp se pozná v neštěstí. Císař František Josef I. ukázal se velikým v neštěstí, nechť stihlo říši jeho, nechť stihlo rodinu vlastní. A věru že neúprosný osud přespříliš na zkoušku bral velikost jeho. Avšak nezlomen četnými tragickými údery osudu, nezchvácen těžkými katastrofami stál na trůně svém — jak básník pěje — „jako skála v moři, o jejíž bok se vlny trou a boří“!

Zdrcující ranou osudu stižen byl dne 30. ledna r. 1889, když v lesním zámku Mayerlingu u Vídně náhle skonal jeho jediný syn, korunní princ Rudolf, chlouba a naděje jeho. Nezměrnému bolu svému ulevil projevem k národům svým, v němž pravil:

„V nitru zdrcen skláním svou hlavu v pokoře před nevyzpytatelnou úradou božské prozřetelnosti a modlím se s národy svými k Všemohoucímu, aby mi poskytl síly, bych v svědomitém plnění svých povinností vladařských neochabl, nýbrž v témže směru zmužile a důvěřivě vytrval v stálém snažení o všeobecné dobro a udržení požehnání míru.“ A když dne 10. září r. 1898 vznešená choť jeho, císařovna Alžběta, jež mu byla po čtyřicet roků věrnou družkou života, se stala obětí úkladné vraždy, nesl s obdivuhodným heroismem i toto strašné neštěstí. Když pak dne 25. června r. 1914 spáchán vražedný atentát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho choť, nepozbyl vzdor vysokému věku svému duševní rovnováhy.

Nejkrutějším okamžikem v strastiplném životě velebného kmeta byl i onen, když donucen na sklonu života tasiti meč. On, jehož nejvroucnějším přáním bylo, aby léta, která z Boží milosti mu ještě popřána, mohl zasvětiti dalšímu míru, o jehož zachování se vždy tak usilovně zasazoval, musil přikročiti k tomu, aby se mocí zbraně zaopatřily nutné záruky, které mají zajistiti říši rakousko-uherské pokoj uvnitř a trvalý mír na venek. Ve válečném manifestě svém prohlásil: „V této vážné chvíli jsem si plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí a své zodpovědnosti před Všemohoucím. Věc jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou mi povinnost káže“. Déle dvou roků snášel útrapy válečné a byť mu nebylo dopřáno, aby se dočkal okamžiku, v němž národům opět stane se údělem blahodárný mír, přece poslední dny života jeho oslazovalo blahé vědomí vítězného postupu udatných armád jeho a skalopevná věrnost a oddanost jako národů k říši rakousko-uherské a k nejjasnější dynastii habsburské. Skonal v blahém vědomí, že až do posledního dechu konal věrně a obětavě veliké poslání své. Skonal; ale žíti bude v dějinách jako postava heroická, žíti bude v paměti svých národů, v jichž srdci si postavil pomník trvalejší než kov a žula.

Ad. Srb.