Novější historikové různě se postavili k této záhadě. Golubinskij a po něm Jireček[1] uznali odpor v obojích zprávách za nesmířitelný a pak zcela přirozeně přidrželi se Akropolity, jakožto současníka a částečně i účastníka tehdejších události; bylť Akropolita r. 1260 císařským vyslancem na dvoře Konstantinově a byl od něho s velikou obřadností přijat. Jiní, jako ze starších Palauzov, později Makušev, Ruvarac, Pavlovič, Wertner, Pauler a j.[2] přijali obě zprávy a snažili se uvésti je ve shodu.
Ponechávajíce prozatím stranou otázku o osobnosti Konstantinově i Mycesově, všimněme si nejdříve všech okolností před událostmi vylíčenými i po nich, zkrátka celé situace. Z toho, co bylo řečeno o posledních letech cara Michala Asěna, vysvítá, že on svým sňatkem i směrem své vlády přivinul se k Uhrám a k západu, a že ta věc v Bulharsku sama sebou a hlavně vnějšími neúspěchy vzbudila nespokojenost. V čelo nespokojenců postavil se Kaliman II. Avšak po smrti Michalově přitrhl do Bulharska tchán jeho Rostislav, obsadil Trnovo a stal se na čas pánem situace. Máme se domnívati, že spokojil se pouze osvobozením své dcery a pak klidně odtáhl ponechávaje stranou všechny zájmy své nové vlasti uherské, k níž byl svazky rodinnými připoután? Jest těžko předpokládati tak jednoduchý průběh událostí. Naopak, jistě že hleděl za dočasného zemdlení strany protivné uvésti na trůn bulharský osobu, jež by zaručovala trvání dosavadního zevněpolitického stavu a za takovou musíme pokládati Mycesa. Toho ovšem nemohla snésti strana druhá klidně a také císaři Theodoru II. nebylo možno nečinně přihlížeti k šíření politického vlivu uherského na Balkáně. – Tento předpoklad potvrzují všechny následující události. Z pramenův uherských dovídáme se o několikaletých bojích mezi Uhry a Bulhary, o výpravách Uhrů nejen do Bulharska, nýbrž i na území řecké, aniž jsou nám známy jejich příčiny. Nejjednodušší
- ↑ Galubinskij, o.c. 219, Jireček, Děj. bulh. 232. O Mycesovi domnívá se Jireček, že jest to vlastně zmatkem obestřený Michal Asěn (určitě se o té věci vyslovuje v ruském vydání Děj. bulh. Oděsa 1878, str. 352 a 359).
- ↑ Palauzov, l. c., Makušev v recensi Jirečkových Dějin Žurn. min. nar. prosv. 1878, Ruvarac, Приложци к обjacньеньу извора српске ист. Glasnik srb. akademie 49 (1881), str. 17, Pavlović, Tpи пoтoмка Неманьина tamže 57 (r884), str. 149, Wertner, Glossen zur bulg. Zaren-Genealogie, Ung. Revue XI. (1891), str. 27, Pauler, Българскитъ военни походи на Стефана V., Sborník bulh. ministerstva 7 (1892), str. 431.
