šlení starých Ioniků. A není věru nesnadno vytknouti ony shodné body mezi starou a pozdější filosofii „ionskou“. Jest to především společný celkový názor metafysický, který je úzce spojuje: monistický hylozoismus jest směr obou oněch větví filosofie řecké.
Staří ionští „fysikové“ jako jejich pozdější následovníci hlásají, že podstata či praprvek všeho jsoucna jest jediný a z něho vše že se vyvinulo. Praprvek ten představují si jako hmotu, ale hmotu živou, stále ze sebe jiné vše vyvozující. Nekladou tudíž snad jakousi hmotu a kromě ní jakéhosi „tvůrce“, jenž by byl ji stvořil anebo aspoň z ní tvořil všecku rozmanitost jsoucna, jak ji známe a jí se podivujeme, nýbrž jsou přesvědčení, že určitým způsobem znenáhla vyvinulo se z této živé prahmoty všecko, co dnes zdá se nám býti nejen naprosto různé, ale namnoze i sobě navzájem protivné. Ionští tito myslitelé jsou „materialisté“, pokud za podstatu a prapůvod všeho kladou právě hmotu, avšak liší se od materialismu (i u Řeků později zastoupeného) podstatně tím, že nadali tuto prahmotu „živostí“, životem, takže ze sebe všecko jsoucno a jeho druhy sama svým processem životním plodí. Připínají se však pozdější onino stoupenci filosofie ionské ke svým vzorům nejen touto základní ideou a jejím pojetím, nýbrž i konkretně v tom, jaké speciální podstaty praprvek si představují. Hippon přijímá praprvek Thaletův, Diogenes a Idaios Anaximenův a konečně třetí – skupina to myslitelů nám blíže neznámá – zdá se, opětovala Anaximandrovský praprvek, jenž byl „neurčito“ (άπειρον) jak quantitativně tak qualitativně, čili jenž jaksi „uprostřed“ (τό μεταξύ) se nalézal mezi vzduchem, vodou, zemí, ohněm.
Přes tyto podstatné a velice důležité shody nesmíme však zapomenouti neméně významných a rozhodných rozdílů mezi touto mladší haluzí ionské metafysiky a mateřským kmenem, z něhož vyrostla. Povšechně lze ovšem nejprve zase vytknouti to, co se samo sebou rozumí, že totiž přirozeně znamená tato mladší ionská „fysika“ jakýsi, třebas nevelký pokrok proti starší filosofii. Nejen vědy odborné a přesnější vědění zatím znamenitě pokročilo a pokroku toho stopy přirozeně zanechalo na „obnovené filosofii ionské“, ale pokrok udál se i ve filosofii samé. Od dob prvních „fysiologů“ uplynulo do doby Perikleovy nejen hezká řada desítiletí, pozměnily se podstatně politické, sociální i hospodářské poměry, ale objevila se i pestrá směsice a řada rozličných filosofických soustav, takže
