Vše to jest důvodem požadavku, by posice činila zevně dojem estheticky ladný. Postavení jest zevně krásným, není-li šachovnice vůbec přeplněna velikým počtem figur, nevyskytuje-li se v žádném místě nahromadění mnoha figur. Spíše jest figury rovnoměrně rozložiti, aby byly v působnosti své co možno volny, jak k útoku tak i k obraně. Neladno je současné postavení více figur na braní, ať bílých ať černých. Rovněž nepěkno pěšce příliš ku předu posunouti; zvláště pěšců bílých na sedmé řadě dlužno se co možná vystříhati. Ke kráse nepřispívají také dvojpěšci, tím méně pak trojpěšci nebo dva nepřátelští pěšci na vzájem chod svůj zarážející.
Postava musí býti dále snadně a pravděpodobně z partie odvoditelna; nevyskytujtež se tu známky, které třeba by nestačily dokázat nemožnost postavení, přece již pouhým objevením se takové pochybnosti činí posici pravděnepodobnu. Týká se to zejména pravdě nepodobného postavení pěšců, obrácení a smíchání hlavních táborů figur při větším množství jejich. Naproti tomu při menším počtu figur jest téměř lhostejno, zda hlavní stanovisko bílých figur jest v prvních čtyř řadách a černých v hořejších řadách.
Důležito jest i postavení králů, které raději umístíme ve vlastním táboře. Nenazveme jistě krásnou postavu ve které černý král obklíčen jest pouze figurami útočnými, vzdálen jsa od figur černých; také král bílý nemá býti zastaven uprostřed figur černých.
Požadavek pravděpodobnosti posice nebudiž ovšem veden do krajnosti. Nepředpokládáme tu ani dobré otevření ani výbornou hru v domnělé partii. Z toho vycházely by asi posice, které byly by úplně pravděpodobny, ale z pravidla zevně nehezky.
Postavení musí býti také krásným vzhledem k následujícímu luštění. Trest požadavku tohoto lze vysloviti tak, že postavení
