- Hlásky l a r netvoří nikdy slabiku, t. j. myśl (myšlenka) se čte jednoslabičně jako myś;[1] kr-wa-wy se čte dvouslabičně jako kvavy. jiné příklady: padł čti pad, mógł čti mug, umarł (umřel) čti umar. Polština nemá našeho slabikotvorného l, r: mar-twy mrtvý, peł-ny plný, wilk vlk, wierzch vrch, rejestr čti rejest. Co było a nie jest, nie pisze się (= se) w rejestr.
- Cizí slova se píšou nejraději polským pravopisem: rewolwer, mistyk, felieton i fejleton, horyzont, sylweta (silhouetta), repertuar, fotel, Szekspir anebo Shakespere.
Polský pravopis je často fonetičtější (více podle sluchu) než náš: niski (akademie chce nizki), męski (mužský).
Píše se dz, kde bylo d: Szwed Szwedzi szwedzki lud ludzie ludzki.
Předložky s (s tebou) a z (z kapsy) se píšou vždy z: z tobą, z kieszeni (z kapsy).
Hláskoslovný ráz polštiny.
Může se říci, že je polština uprostřed mezi češtinou a ruštinou. Mezi českým den (mor. deň) a ruským děň je polské dźeń (téměř děň), mezi českým kráva a ruským korova je polské krowa.
Zvláště nápadna je nám v polštině hojnost měkkých slabik jako ně, tě, dě, mě atd.: panie pane, niebo nebe, gdzie (=gdźe) kde, niemiecki, wieczór, lepiej, ludzie lidé, kość, na Moravě kosť, v Čechách kost atd.
Důležita je v polštině přehláska. Říká se miasto (město), ale w mieście (v mjeśće), las, w lesie (v leśe), kośçiół, w kościele (v kośćele), począł, poczęli atd. To
