Polština je češtině ze všech slovanských řečí nejbližší čili nejsrozumitelnější. Mnoha slovům rozumíme bez učení, ale sami od sebe nepřeložíme do polštiny snad ani tři slova správně. Slova: Má rozum jak starý jsou také polská slova, ale Polák je píše bez čárek: Ma rozum jak stary.
Moravská nářečí jsou jaksi přechodem k polštině. Tak slyšíme na Moravě i v Polsku slova: naša, kaša, košula, macocha, ješče, tu a tam na Moravě široké ł; koło (čti zpočátku jako kouo). Ale polština má přízvuk na druhé slabice od konce slova. Košula a macocha vyslovíme tedy polsky s přízvukem na slabikách šu a co: košula, macocha.
Poláci dostali křesťanství a literaturu (písmo svaté) od Čechů. Proto není divu, že nacházíme v polštině nejedno české slovo anebo český tvar jako: hojny (štědrý). Łaba Labe, ponieważ, żaden, hrabia, herb atd.
Pozn. ž se píše polsky s tečkou (puntíkem) anebo s tečkou ocasatou; żaden anebo z̓aden.
V novější době vypůjčila si opět čeština mnoho polských slov jako: ruch, nudny, skromny (čeština mívala jenom slovo skrovný), selanka, vzájemný, zásada, slovník, pomník atd.
Polštině vytýkají mnoho cizích slov, zvláště německých, jako dach (jinak strzecha), na urlop (auf Urlaub), lufa (Lauf u ručnice), apteka, furman (kočí), kiel (Kohl), mur (zeď) atd. Při tom se zapomíná, že také obecná čeština má velmi mnoho německých slov. Ze
