v svou dílnu vesel sochař kráči, pln víry oráč šije, vláčí, strom žití zvoní písní ptačí, vše raší v květ a ku blahu: Syn pekla jen nad svými stroji, v zlé vnořen dumy zhoubu strojí. Duch lidstva pláče. V stínu stojí se šklebě Satan na prahu. (Brevíř moderního člověka.)
U cesty.
<poem> To bylo v lázeňském stromořadí, hoch sednul u cesty, stín kde chladí. Jej matka poslala z rána hned, by něco vyžebral na oběd. Hoch mlčky do trávy pod strom sed’. I seděl s otevřenou dlaní a kolem dámy šli a páni, však halíř ani nesjel mu v dlaň. Den horký byl a slunce plálo a chlapci se to juž nudné zdálo; kles’ znaven, usnul, jeho skráň stín opustil, za sluncem běžel a hoch tu u cesty svahu ležel v sedraném šatě, na čele pot, jak padnul v tom boji o život. A jen ta ruka, jež se vzpjala po dárku, jehož nedostal, zlé dráma jeho povídala. Tak ležela zde, jak ji vzpjal a jeho dechem jak se chvěla, lip nežli slova vyprávěla
