Stránka:Poesie sociální.djvu/66

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


když tu vítr na vzduchovém oři rázem přicválá a po všem kraji vztekle burácí, že pod ním hrají klasy zmítané jak vlny v moři, šumně tetelí se vršky stromů, prach a listí prohání se vírem v mocných kotoučích, tma v luhu šírém, kmitne blesk a třeskne rachot hromu: Tak zde vášeň ztýraného lidu, — lidu s otčinou a řečí různou, spjatého běd stejných páskou hrůznou — šlehla rázem z ponurého klidu, vyvřela tu v děsném pomsty jeku výheň dlouho utlumených vzteků a vše naplnila kolkolem třeskem, rykem, kletbami a stony, vřavou pustou, do níž chrámu zvony v poplach bily kvilným hlaholem.

Na práh kovárny zář divná padá zlatem řeřavým a nachem spolu barví jej a růžnou aureolu Lidunce kol jasných vlasů spřádá, kteráž k otci úzkostně se tulí noříc pohled, hrůzou ustrnulý, v oněch svitů děsný zdroj. To svítí stavba ohromná, v luh září dálný, z lítých žárů, jakby koráb valný ve plamenném tonul vlnobití, jisker déšť jak prašná pěna žhavá srší v dýmu mračna červenavá a z té spousty divě trčí vzhůru, všecek záře nachovými svity, komín titán v oblak zrudlou chmuru jako zářný maják obrovitý.

Kovář zašeptal: »To jejich dílo! Já jen ubránil, co moje bylo!«  </poem> (Sebrané spisy, díl II. Praha. Nakl. F. Topič.)