Stránka:Poesie sociální.djvu/65

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


»Co po zákonu!«

zvolal Prokop, vyšed odhodlaně z postav bědných hlučivého shonu. »Právo na mistrově stojí straně. Kovárny té zachtělo se pánu — to váš zákon. Má-li jediný hltoun všechno mít?! Je vládcem lánů, luk a lesů, celé dědiny, jemu všecka dolina již patří, jemu slouží bídně za podnoží na sta otroků nás — Blesky boží«

»Vari, chlape!«
»Zůstanu! Hej, bratři!«

A v mih příští viděti jen kupu lidí zmotanou, kde všechno s jekem strká se a sráží, sálá vztekem — Tu: »Jsem raněn!« výkřik ze zástupu — »Krev!« hřmí Prokop, »naše krev již teče! Krev tu pomstíme! Ať zahynou!« Zděšen prchá správce s družinou, za nimi dav pádí, zlobou ječe. S lící mrtvoly a s okem běsa Józa z kovárny se řítí, nesa plnou náruč zbraní rozmanitých podivného nestvůrného zjevu, z okovaných dřev a hřebů vbitých, jež kul mistr v šíleném svém hněvu. Józa v dav je metá na vše strany a hlas jeho řičí: »Bijme, palme! Vzhůru do továrny! na tyrany! Všechno do prachu a trosek svalme!« 

Takto někdy přichází bouř’ náhlá;

niva teskně dřímá, vedrem zprahlá,