Stránka:Poesie sociální.djvu/37

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


A kam odjel? — »Ach, což já vím! — Odejel mil na tisíc, o maminku nedbá juž, má prý mam těch ještě víc.«  </poem> (»Hřbitovní Kvítí« Od Jana Nerudy. V Praze. Nákl. Karla Belimanna 1858.)

Slaměný vínek.[1]

<poem> Před mrzutým soudcem děvče stojí, studem, strachem očí k zemi klopí, vyhaslé má oči, bledé tváře, na rtech hřích a v tvářích hříchu stopy.

Soudce pokračuje: »Pověz nyní, co ta stébla asi znamenají; skrývala’s je na prsou svých — jisto, že cos zvláštního ta stébla tají!« —

Děvčeti se náhle oči zrosí — »»Ovšem, že cos tají — ty můj bože, dalo mně tři stébla na památku troje slzami provlhlé lože.

První stéblo, zde to žluté dlouhé, líhávalo se mnou na otepi, když umíral v náruči mé slabé hladem nebohý můj otec slepý.

Druhé rudší, kratší vzato z lože, na němž bratr u vězení zchřadl; drahý bratr živil mne i sebe,

měli hlad jsme — a — můj bratr kradl.

  1. »Knihy veršů« od Jana Nerudy. Vydání druhé 1873 (I. vyd. 1868.) Nákladem knihkupectví Dr. Grégra a Ferd. Dattla.