Stránka:Poesie sociální.djvu/36

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Ó kéž byste místo toho lidu v Šachtu stlali jeho chudobu, nezaslouženou tu jeho bídu, bolestnou tu hladu porobu. </poem>

(VI.)

Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,
že mou píseň soucit pravý znamená —
lehko zpívá pouta, kdo sám u porobě,
koho chladně zeď snad střeží kamenná.

Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne,
který neukončí se snad za šera,
v kolébce jejž zbudí žití ráno lačné,
který v žití přešlém nemře z večera.

Boj ten denní o chléb s brannou skutečností,
lup kde vítězi píď změří dítěte,
doufání vždy nové v milost budoucnosti,
nadějí smrť náhlou v plném rozkvěte.

Z věnce, který z ideí si mladost svila,
každý den v hrob lístek umí pohřbíti,
dnové, lístky prchnou — hlína déšť ten vpila —
živil’s se, bys mohl jednou umříti.

(XXXV.)

<poem> Pláče hošík otrhaný »Přec se jednou seberu, tatínkovi, kde ho najdu, notně holí vyperu.«

Kdož tvůj otec? — »Nač se ptáte — Tatínek je velký pán; odejel nám — dávno tomu, když mi dával marcipán.«