Stránka:Počátky slovanštiny.djvu/105

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Kolečkované ů (Tůma z Tóma) můžeme čísti jako dlouhé ó: důna dóna chléb, kůlas kůl, ménů měsíc, nůgas nahý, nůbażnas nábožný, obůlas jablko.

Měkké slabiky jako ja, cza čtou se přehlásené, jako je, če: sáuja čti sáuje hrst, úlycza čti úlīče, súdža sudí, svéczas svéčes host, tréczas třetí, tůszczas tuščes prázdný (tštitroba = prázdný žaludek), żálias t. j. żaljas čti żáles zelený, żalià čti żalè zelená, vélnias čti vélnes čert atd.

Slovo pónas (pán) čte se póns, búras búrs, vënas véns, tëvas (otec) tévs, lábas vákaras (dobrý večer) lábs vákars atd.

Ve slově jáunas (mladý, lat. iuvenis) má první hláska dvojhlásky au přízvuk; jindy bývá druhá hláska přízvučná: kraújas (kraujes) krev, daúg mnoho, draúgas druh, soudruh, taíp (čti přehláseně teíp) tak.

Starožitnost litevštiny ukazují např. tato slova. Litevské keturì (čtyři) je zajisté starší než slov. četyrije; hlásky č, y vznikly z někdejších k, u. Slovo várna (vrána) má starší ráz než slovanskě vrana; podobně várnas, vran (havran), vìlkas vlk. Slovanština má tvar sestra, litevština zachovala ještě původní konsonantní kmen