ných dobách předhistorických činili jeden národ a mluvili společnou řečí, litevsko-slovanskou. Tato řeč rozštěpila se časem na nářečí slovanská a litevská. Litevština zachovala mnohdy starší podobu slov než slovanština, proto lze ji nazvati v jistém smyslu jazykem předslovanským. Z toho patrna její důležitost pro slovanského jazykozpytce: bez nějaké znalosti litevštiny nemůže nyní nikdo s užitkem čísti srovnávací grammatiky slovanské. Litvané žijíce uprostřed mezi Slovany (Rusy a Poláky) a Němci přijali mnoho slov zvláště slovanských do své řeči: ubags (ubohý), uliča (ulice), urédas (úřad), razbaininkas (rozbojník), buras (bauer, sedlák), kézas (Käse, sýr) atd.
Litevská výslovnosť.
Litevština má pohyblivý přízvuk (na různých slabikách). Přízvuk její shoduje se často s ruským, na př. galvà (hlava), rusky голова, akk. sing. gàlvą (vyslov galva), rusky голову; podobně ranká рука, rànką (vyslov. ranka) руку, sunùs (syn), súnų (vysl. súnu) syna atd.
Přízvučné krátké slabiky znamenáme gravem: galvà, rankà; přízvučné dlouhé slabiky akutem ´,
