domila o svém návratu, vystoupí po schodišti, rozevře dveře — a v zápětí zadrhá se jí hrdlo, z něhož vydral se hvízdavý tón. Ztrnulá, úbělem svítící socha stojí naproti ní ve stínu. Mladá dívka otočí se sem a tam, uchopí se veřejí, chce se skáceti, leč hrůza násilně ji vzpružuje, a konteska, zachvívajíc se v němém úděsu, pádí po schodišti dolů, pryč z domu.
Běží k pasece, a bílý šat třepotá se kolem lehké její postavy. Je motýlem, jejž unáší větrná smršť, neví však kam. Napadá ji, že jednou již takto zde letěla, ale bylo to přece zcela jiné. Propukla by v smích. A pak pojednou zaslechne ve vzduchu hlas, jímž tehdy on zvolal: „Ubohá kontesko!“
Její obličej se stahuje, ostrými zuby zkrvavila své rty. Nyní dospěla kulaté studně a krouží kolem ní — jednou, dvakrát, třikrát — —
„Ubohá konteska!“
A pojednou zmizela.
„Kontesko! Kontesko!“ volá z dáli, s terasy žalostný hlas vychovatelčin.
V hlubině, v níž zmizela, nic se nepohne. Není to ani jezero, jež by nad ní rozvlnilo své vodní kruhy. A tím méně měla zemříti u veliké volnosti moře, jehož hlasům, hlasům života, byla by tak ráda porozuměla — ubohá konteska.
