okamžiku s ním, na těchže věcech spočinuly jich společné zraky. Tak našeptává jí tajemný cit, kdežto její přežhavené, znavené myšlenky stále jen opakují: Jen ne domů, jen ne ve věčnou, těsnou samotu.
Ano, víla — napadá ji pojednou — o víle hovořil.
Avšak kdyby jen víla vlastnila lidské cítění a nebyla studenokrevnou jako ostatní víly. Potom by snad přece jen patřila k světu.
Ale nedařilo by se jí v něm, pravil.
Ach, nemohu-li tam býti — ach, kdyby byl zůstal zde!
Je to však hříchem! zvolá pojednou a zůstavši stát, spráskne ruce před obhčejem. Hřích! Všecky tyto myšlenky jsou hříchem!
Co stalo se jen se mnou, můj bože!
Můj bože!
Našla podporu, již hledala, a vykročuje rychleji. Jen on může jí poraditi.
Ó, bože, což kdyby přece nebylo to hříchem?
Zří před očima onen bolestný a přece jen útěchy plný úsměv, jenž v tolika hodinách při tahoval v jejím pokoji její pohled. Poklekne jako jindy před velkým stříbrným křížem, a bůh, s nímž tak často promlouvala o smrti, o smrti jeho, svého otce a snad i své vlastní, uslyší ji dnes po prvé prositi o život.
Soumrak ukládá se stále hlouběji, a konteska spěchá, by stihla domova. Aniž by koho uvě-
